Dnešní den, Lazarova sobota, nás přivádí před práh posledního týdne Velkého půstu a připravuje nás na slavný vstup Pána do Jeruzaléma – Květnou neděli. Církev si dnes připomíná velký zázrak: Kristus přivádí zpět k životu čtyři dny mrtvého Lazara. Je to předobraz vzkříšení nás všech.
Lazar nebyl jen Kristovým přítelem, ale i symbolem každého člověka, který v tomto světě „umírá“ – hříchem, zoufalstvím, zklamáním. A přesto, i do takové temnoty přichází hlas Syna Božího: „Lazare, pojď ven!“
Hlas, který vyvádí z hrobu, probouzí k životu, dává naději.
Dnešní evangelium nám ukazuje, že Kristus není lhostejný k našemu utrpení – u hrobu svého přítele Lazara pláče, jako pláče každý z nás. Ukazuje tím, že slavné vzkříšení je předcházeno smrtí, která přináší smutek a slzy, ale právě poté nám zjevuje, že smrt není konec – je to začátek nového života, začátek vzkříšení.
Ať je dnešní den pro nás ujištěním, že Bůh má moc oživit i to, co se zdá ztracené.
Ať i my zaslechneme Kristův hlas, který volá jménem každého z nás — jako pronikavý paprsek světla v temnotě, jenž nás vysvobozuje z jejích spárů.
Sláva Kristu, který nám daroval naději vzkříšení!
